Hugo hromadí. Hromadí poklady – kuličky trusu. Má jich tolik, že už je nemá kam dávat. Má jich tolik, že žádnou z nich nedokáže udělat pečlivě, jen ji narychlo uplácá a hned se honí za další. Hromadí a přesto má pocit, že mu něco chybí. Nevidí a nestíhá nic jiného. Dokud nepřijde velký déšť!

Je v tom možná víc apelu pro dospěláky, že když nežijeme tady a teď, nedokážeme se v životě cítit šťastní. Protože děti tady a teď žijí a nezbývá než se to od nich přiučit a nehnat je svými ambicemi do stejné pasti. Mírně moralizující tón autorce snadno odpustíte kvůli jejím neotřelým, kompozičně vyladěným  a laskavým ilustracím. Na závěr najdete docela citlivé zakotvení ve faktech v podobě povídání o skutečných broucích hovniválech