Tahle nenápadná vlídná knížka s ilustracemi Andrey Tachezy vypráví o moci dětské představivosti. „.„Maruška velmi dobře ví, co znamená bůhvíkde. Je to hodně dobré místo a ona je tam často a ráda. Je to právě to místo, o kterém nikdo neví, kde je. To ví jen člověk sám.“ Je to dějově nepřekotný, ale zábavný příběh o malé školačce, která má velkou fanazii. Někdy jí to komplikuje život, ale rozhodně ho to ozvláštňuje.

Moc mě baví to hledání hranic mezi fantazií a skutečností a shovívavé přijmutí, že pro některé děti (i dospělé!) má svět uvnitř stejně významnou roli jako ten vně a je to tak v pořádku. Jsme zkrátka každý jiný, jak ukazuje nevtíravé vykreslení postav. Maruška ráda utíká do světů uvnitř své hlavy. Její laskavá maminka je svou povahou spíše realisticky ukotvená ve skutečném světě a tak se jí přes všechnu snahu vždy nedaří svojí dcerce porozumět. Jsou v životě okamžiky, kdy potřebujeme pošťouchnutí od odlišné povahy, abychom se posunuli vpřed. A jsou okamžiky, kdy potřebujeme zažít, že někdo přemýšlí podobně a že nás někdo chápe. A od toho je tu Marušky dědeček… (chci mít taky takového dědečka!). 

Při všech odlišnostech se k sobě všechny postavy chovají laskavě a s humorem, takže poselstvím mezi řádky může být i to, že odlišnost nemusí znamenat konflikt. Ale pokud k odlišnostem přistupujeme se vzájemným pochopením a respektem, je náš svět bohatý a laskavý.